příspěvek-konec

Podnikatel využívá vodu v řece, ale do výrobních nákladů nezahrnuje výdaje vyvolané tím, že se druzí lidé museli přizpůsobit důsledkům jeho podnikání – třeba změnám kvality vody. To je začarovaný kruh demokratické politiky: oligarchie, které získaly hegemonii ve společnosti, podporují vlády, ochotné jim výměnou za tuto podporu umožnit přenášet jejich soukromé náklady na celou společnost. Využitím státní a policejní moci vlády preventivně zbavují občany práva legálně protestovat proti nezaplaceným účtům kapitalistů.

V demokratických společnostech ale většina o svá práva bojuje a dosahuje významných dílčích úspěchů. Stav životního prostředí je dnes lepší než za komunismu, nejen díky tomu, že mnoho neefektivních podniků zaniklo, ale také proto, že se lidé naučili využívat svých občanských práv a účinně omezovat právo podnikatelů neplatit své účty.

příspěvek-pokračování

Podle autora majitelé mají právo „ve svých podnicích“ neobsloužit černocha nebo cikána, protože vlastnické právo je nadřazeno všem ostatním právům. Restaurace ale není soukromé vlastnictví, je to „soukromě provozovaný veřejný podnik“. „Soukromé vlastnictví“ je konvence, jedno z uměle vytvořených práv, výsledek dlouhých politických bojů stejně jako rovnost občanů všech ras, jazyků a náboženství ve veřejném prostoru. Každá soukromá moc musí „v nějaké míře“ brát ohled na svůj veřejný rámec – na hranici, kde ji nejen zákon, ale i sdílené etické zásady omezují, protože se dotýká druhých lidí.

Systém založený na soukromém vlastnictví má své „velké špinavé tajemství“ – kapitalisté nikdy neplatí celý účet za své „soukromé“ podnikání. Velkou část nákladů vždy hradí lidé, kteří jsou nějak zasaženi tím, jak kapitalista nakládá se svým majetkem, nemají ale legální možnost jeho činnost ovlivnit.

příspěvek

Musím reagovat na stále se opakující tvrzení určité skupiny lidí,že majitel restaurace může vše.Nejlépe svůj názor vyjádřím citací z eseje filozofa Václava Bělohradského.Tedy: Pravice a levice spolu navzájem soutěžily o nejlepší řešení tří epochálních sporů, které ohrožovaly jednotu průmyslové společnosti. První z nich nazvu sporem o legitimní míru bezohlednosti.

Zamysleme se nad tímto krátkým textem: Je tak velký rozdíl mezi soukromým bytem a soukromou restaurací? Není. Obojí je totiž soukromé vlastnictví, a tudíž rozhodování o nakládání s ním přísluší výhradně a jen jeho majiteli. Právo svobodně disponovat soukromým vlastnictvím je v hierarchii individuálních práv nadřazeno všem ostatním požadavkům, ať už je to vymýcení rasismu ve společnosti nebo třeba emancipace žen. Autorem těchto vět je místopředseda Mladé pravice, přebírám je ze studentských novin Agora.

Veřejné prostory

"Né, já mám na mysli jinou definici pro pojem "veřejné"."

No a to je ten problém. Z definice veřejné=ne-soukromé samozřejmě může vyplývat, že tam mají přístup všichni, z toho vyplývá, že žádný majitel není, tudíž nelze předpokládat souhlas s poškozováním vlastní osoby, tudíž je možné se bavit o zákazu kouření. Jenomže vy jste si předefinoval veřejné na něco jiného, a následně se snažíte používat předchozí úvahu.

Příklad: citrusy obsahují vysoké množství vitamínu C. Rozšíříme definici citrusu - zahrneme mezi ně i brambory. Tvrdíme, že brambory obsahují vysoké množství vitamínu C...?

Člověk vlastní barák - smí si říct, kdo tam vleze a za jakých podmínek. Člověk začne být ochoten uzavřít s lidmi, kteří splní podmínky vstupu, smlouvu, že je dovnitř pustí a udělá jim jídlo (tyto činnost nazýváme podnikání). Jak z toho vyplývá, že najednou nemůže stanovovat podmínky vstupu? Zkuste vysvětlit, proč by ve vámi definovaných "veřejných" prostorách mělo být kouření zakázáno?

Re: Veřejné prostory

"Mi přijde logické, že stát mi zajišťuje svobodu tím, že někomu jinému omezí právo svobodně mě zastřelit"

To je bohužel špatné pochopení slova svoboda. Přečtěte si, prosím, ještě jednouty citace od Bastiata. Nikdo nemá svobodu mě zastřelit - ať už stát existuje, nebo ne. Čili pokud stát omezí možnost někoho mě zastřelit (nikoliv právo - protože nikdo takové právo nemá), pak tím skutečně zajišťuje moji svobodu, má práva.

A teď se bavíme o smluvní svobodě. Každý máme svobodu nakládat určitým způsobem se svým majetkem, máme právo uzavírat smlouvy. To znamená, že ostatní mají povinnost toto respektovat a nebránit nám ve výkonu tohoto práva.

Zkuste znova tu otázku: kam až může stát zajít, co všechno může stát udělat? V bodě 3 jste v zásadě uvedl, že stát si může dělat co chce - stačí jen, když to správně nazve. Může mě totálně okrást, protože tím jenom "rozšiřuje svobodu někoho jiného". Nemyslím si, že jste chtěl napsat, že státu je dovoleno vše, cokoliv, co udělá, je správné.

Jediná spravedlivá a svobodná možnost je...

Jediná spravedlivá a svobodná možnost v případě kouření na veřejných místech, tedy i v restauracích, je, že majitel zajistí tak silnou klimatizaci, že měřením u vedlejšího stolu nebudou změřeny stopy kouřových jedovatých exhalací. Jinak je to vždy poškozování zdraví návštěvníka.

A pokud se poškozování zdraví kouřením nezakáže zákonem, dobrá, pak ať se ale nebrání mému podnikání ani jiným způsobem - např.hygienickými předpisy v mé veřejné kuchyni nebo úředním nařízením, aby voda v mém veřejném bazénu vyhovovala hygienickým normám. Vše je dle autorovy logiky o svobodné smlouvě mezi dvěmi svobodnými subjekty. Takže, když svoboda, tak nejen v kouření.

Re: Jediná spravedlivá a svobodná možnost je...

Pane Georgisi, proti druhému odstavci nemám absolutně žádných námitek - na druhou stranu důvod pro zavedení těchto regulací bylo, že zákazník dost dobře nemůže posoudit kvalitu vody resp. jídla pocházející z restaurace.

I kdybych s tímto argumentem souhlasil, nelze ho použít pro obranu zákazu kouření - zákazník si je zcela vědom (případně se může zeptat, může být požadováno jasné značení) zda se v restauraci kouřit může či nikoliv.

Dobrá, tak ať se povolí i drogové bary

1) Přijdu do restaurace, objednám si jídlo a doufám, že tam nebude žádný kuřák. Když bude, mám smůlu, neměl jsem tam lézt -jsem nucen inhalovat jed.

2) Přijdu do restaurace, objednám si jídlo, naštěstí se zde nenachází žadní tvrdí narkomani. Už už dojídám, mám smůlu, přichází zvlášť agresivní partička sjetých mladíků - 2 mě drží ruku, třetí mi vpravuje proti mé vůli do krve dávku heroinu. Ozývá se hurónský smích. Já marně protestuji. Přichází vysmátý vrchní - blbečku, vstupem do mého podniku si riskoval, že se tu můžou objevit narkomani a píchnout ti hérák. Vstupem do tohoto podniku si se mnou uzavřel smlouvu o tomto riziku! Cha cha cha - tvoje chyba!

2. bod je nadsázka, ale jinak analogicky a logicky naprosto stejná  situace, v které by se mohla objevit společnost, ve které by platila svoboda dle autorovy logiky.

To nehovořím o tom, že mluvit v souvislosti s nikotinovou závislostí o svobodě je mírně řečeno vachrlaté. Drtivá většina kuřáků nekouří svobodně, ale pod diktátem závislosti.

Re: Dobrá, tak ať se povolí i drogové bary

ad 1) těžko by někdo namítal proti tomu, aby kuřácká místa byla viditelně označena. Ostatně i dnes se můžete zeptat.

ad 2) samozřejmě, že v takovém stavu by se společnost mohla objevit. Já bych do takové restaurace nešel, naopak bych šel do té, která by něco takového po mně nechtěla. Předpokládám, že většina lidí by se zachovala podobně, tudíž v takovém stavu by se společnost asi nedostala....

Jinak tady nejde o svobodné rozhodnutí kuřáka, ale o svobodné rozhodnutí majitele restaurace učinit svou hospodu kuřáckou či nekuřáckou.

Zakopaný pes?!

Neznám rozumně uvažujícího nekuřáka, kterému by vadilo, že restaurace by byly dle uvážení majitele buď kuřácké nebo nekuřácké a  hosté by si je vybírali dle svých preferencí - notabene když by většina podniků byla kouřeprotá (pokud tedy jsou pravdou argumenty zastánců zákazů o obrovské úspěšnosti nekuřáckých podniků). Vtip je ale v tom, že nejhlasitějšími propagátory absolutního zákazu jsou (bývalí) kuřáci, kteří toho zanechali buď v obavě o své zdravíčko nebo proto, že jim to poněkud narušuje finanční stabilitu. Následkem toho jsou neobyčejně zapšklí a už jenom z pomyšlení na to, že si někdo někde u pivka či kafe spokojeně pokuřuje mají těžké ujímání. Důležitější je ale znepokojující snaha politiků stále víc věcí regulovat, omezovat, zkrátka rozhodovat o všem co je pro občana dobré či ne, a to od kolébky po hrob. Na to bacha.

Máte pravdu, autore.

Je smutné, že komentující o tom pořádně nepřemýšlejí a dokáží šmahem kvůli účelu obětovat princip. Navíc v případě takové prkotiny, jako je kouření v restauracích.

Máte pravdu, furt jsem omezovanej

Proč nesmím jet na červenou?  A co je komu do toho, jestli jsem připásanej. Ještě něco žvaní o telefonu. A nakonec snad mi chtějí zakázat, abych jezdil s autákem potmě.

Taky by chtěli zakazovat, aby mi bedna dávala po půlnoci 100 dB.

A jako podnikateli po mně chtěli poplatky, že prej jsem z komína vypouštěl síru a snad i nějaké noxy, nebo co. I to mi zakázali.

Jo a ještě zakazujou nechat si veškerý zisk. Snad abych něco odved finančáku.

Máte pravdu, ať nic z toho našinci nezakazujou.

Re: Máte pravdu, furt jsem omezovanej

Myslím, že jste nepochopil pojem "smluvní svoboda" nebo vůbec pojem svoboda. Je rozdíl mezi tím, zda svým chováním porušujete práva někoho jiného či nikoliv.

Restauratér provozující kuřáckou restauraci říká: Kdo se mnou neuzavře smluvu, že strpí kouř, má na můj pozemek vstup zakázán.

Tímto svým jednáním nikoho nepoškozuje - kdo strpět nechce, vstoupit nesmí, kdo strpět chce, není na svých právech krácen, protože souhlasil

Vezmu-li tedy vaše příklady, pak se dají rozdělit mezi ty, kdy určité chování určuje majitel např. silnice, tím, kdy mé chování jednoznačně porušuje práva ostatních (vypouštění škodlivin) a tím, kdy je to pouze moje věc.

Proč mi nikdo neodpověděl, kde je hranice chování státu? Co už nesmí, podle vás, stát dělat? Nebo je mu dovoleno všechno a vše, co dělá, je správné?

Neúplná argumentace

Myslím, že vaše argumentace postrádá soudržnost. 1) Připustíme-li právo na "pokouření s jídlem" jako svobodnou smlouvu mezi oběma stranami, stejně musíme připustit právo na "jídlo bez kouře", a oboje dohromady v jedné místnosti nejde. Argument, že je technicky možné vyšeřit problém klimatizací neobstojí, poskytovatel služby může (s poukazem na snížení zisků) tyto náklady vynechat, a akceptovat jen zákazníky první kategorie. Právo na smlouvu těch druhých je tak poškozeno.

2) Probém kouření je ten, že prokazatelně přímo i nepřímo poškozuje ty členy společnosti, kteří nekouří. Přímo je poškozuje zdravotně, a nepřímo náklady na léčení nemocných kuřáků apod. Zde se nabízejí zajímavé, bohužel v praxi nedobře realizovatelné možnosti. Každý kuřák, který svým kouřením ohrožuje okolí, by mohl být žalovatelný za poškozování zdraví. Zaměstnavatel by mohl svobodně neuzavřít prac. smlouvu s kuřákem, protože se mu nevyplatí. Asi by jste byl první, kdo by křičel "Diskriminace". 

Re: Neúplná argumentace

Ad 1) samozřejmě, takové právo na SVOBODNOU SMLOUVU existuje. A restauratér na ni jednoduše - svobodně - nepřistoupí. Vaše právo smluvní svoboda není poškozena tím, že druhá strana s vámi nechce uzavřít smlouvu. Je poškozena tím, když vy chcete smlouvu uzavřít, druhá strana také - a nějaká třetí strana přijde a zabrání vám v tom.

Ad 2) Jsem pro to, aby kuřáci nesli náklady svého jednání. To, že máme socialistický zdravotní systém není chyba kuřáků. A samozřejmě, zaměstnavatel má SVOBODU uzavřít smlouvu s kým chce a neuzavřít ji s kým nechce, takže "diskriminace" ode mne v tomto případě rozhodně neuslyšíte