Malá úvaha na téma šrotovné

Existuje mnoho různých způsobů, jak vysvětlit nesmyslnost šrotovného. Protože to už udělali jiní, doplním jejich vysvětlení pohledem z nepatrně jiného úhlu pohledu.

Cílem šrotovného je změnit chování některých lidí - přestat užívat své staré auto a koupit si nové - což by za absence šrotovného neudělali. Zkusme se zamyslet, nad tím, v jaké situaci se nachází lidé a prodejci aut a vyvodit z toho, jaký efekt bude mít zavedení této dotace. Jako srovnání uvádím výsledný efekt na blahobyt lidí (který budu definovat jako bohatství lidí na začátku roku + HDP), nikoliv HDP (to, co v určitém roce vyrobili). Důvod je nasnadě: pokud vládní intervence způsobí, že toho sice v určitém roce vyrobíte více, ale za cenu, že na konci roku jste na mizině, určitě se tomu nedá říkat "pomoc lidem".

• Majitel auta není dotací ovlivněn, i bez dotace by šel a nové auto si koupil. V tomto případě je dotace čistým transferem od jednoho daňového poplatníka k jinému. Výsledný efekt na blahobyt je zhruba 0.
• Majitel auta by si auto koupil, ale očekává pokles cen,  odkládá nákup do doby, než ceny klesnou.  Dotace způsobí, že se pro nákup rozhodne ihned a prodejce ceny snižovat nemusí. V tomto případě je dotace čistým transferem od daňového poplatníka prodejci/výrobci auta. Výsledný efekt na blahobyt je zhruba 0.
• Majitel auta by si jinak auto koupil pouze za předpokladu, že by cena klesla. I v tomto případě se jedná o čistý transfer od daňového poplatníka prodejci/výrobci auta. Výsledný efekt na blahobyt je opět kolem nuly.
  

Všechny tyto možnosti mají jeden společný jmenovatel: ve všech případech bude staré auto sešrotováno, přestože by k tomu často nemuselo dojít - původní majitel by buď auto dále využíval, nebo by ho prodal někomu jinému.  Výsledný efekt na blahobyt je zde poměrně jasný: bude snížen o sešrotovaná auta, která by za absence dotace zničena nebyla. Navíc budou na výrobu aut přesměrovány zdroje (práce, materiál, energie), které by jinak mohly být použity na výrobu dalších věcí, neobjeví se nové firmy zaměstnávající lidi na výrobu toho, co lidé chtějí, nikoliv toho, co nechtějí.

Jestliže provedeme generalizaci, plyne z toho tento neočekávaný závěr: „Společnost ztrácí hodnotu zbytečně zničených předmětů“, jakož i následující aforismus, při kterém ochranářům vstávají hrůzou vlasy na hlavě: „Rozbíjení, ničení a rozhazování není stimulací celkové zaměstnanosti.“ Lze jej vyjádřit také stručněji: „Destrukce nepřináší zisk“. A tento poslední odstavec jsem nenapsal já, ale Fréderic Bastiat v červenci roku 1850. Že by už tehdy byla ve Francii automobilová lobby?

Vynikající článek na toto téma pochází od Petra Macha (zde). Nejlépe to však vystihl Fréderic Bastiat ve své nesmrtelné eseji Co je vidět a co není vidět.